Ačkoli je smyslem exekučního řízení účinně a co nejrychleji uspokojit věřitelův nárok, který mu byl přiznán vykonatelným exekučním titulem, zákon poskytuje určitou ochranu i dlužníkovi. Dlužník zejména nesmí být exekučním zásahem zbaven toho, co je pro něj či jeho rodinu životně nezbytné anebo co nezbytně potřebuje k výkonu své pracovní či podnikatelské činnosti.
Okruh věcí, které nejsou exekučně postižitelné, přestože náleží dlužníkovi a výtěžek jejich prodeje by mohl být použit na uspokojení vymáhané pohledávky, stanoví ust. § 321 („věci, jejichž prodej je podle zvláštních předpisů zakázán“) a § 322 občanského soudního řádu („OSŘ“). Zde se zaměříme na věci nepodléhající exekuci podle § 322 OSŘ.
Věci vyloučené z exekuce podle § 322 OSŘ
Věci ve vlastnictví povinného, které nepodléhají exekuci,jsou obecně vymezeny v prvním odstavci ust. § 322 OSŘ. Z exekuce jsou vyloučeny:
- věci, které dlužník nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů,
- věci, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly.
Toto obecné vymezení blíže upřesňuje druhý odstavec téhož zákonného ustanovení, kde jsou uvedeny příklady věcí, které jsou takto vyloučeny z exekuce:
- běžné oděvní součásti a obvyklé vybavení domácnosti,
- snubní prsten a jiné předměty podobné povahy,
- zdravotnické potřeby a jiné věci, které dlužník potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě,
- hotové peníze do částky 1000 Kč.
Je – li dlužník podnikatelem (viz. definici podnikatele v ust. § 2 odst. 2 obchodního zákoníku), pak jsou dle ust. § 322 odst. 3 OSŘ z exekuce vyloučeny rovněž i věci, které dlužník nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti. Má – li však být uspokojena pohledávka věřitele, v jehož prospěch vázne na těchto věcech zástavní právo, pak tyto věci exekučnímu postihu neuniknou.
Pokud by si někdo na základě výše uvedeného výčtu myslel, že kupř. barevný televizor nepodléhá exekuci, protože patří mezi „obvyklé vybavení domácnosti“, byl by na hrubém omylu. Soudní praxe totiž má tendenci vykládat pojem „obvyklé vybavení domácnosti“ velice přísně. Stejně striktně soudy posuzují i otázku, jaké věci dlužník nezbytně nutně potřebuje ke svému podnikání.
Podívejme se tedy, jak soudní praxe, zejm. Nejvyšší soud ČR, posuzuje, jaké dlužníkovy věci jsou exekučně nepostižitelné, přičemž pozornost zaměříme na věci tvořící „obvyklé vybavení domácnosti“ a věci sloužící povinnému k podnikání.
„Dlužníkovy věci, které tvoři obvyklé vybavení domácnosti“
Především je třeba zdůraznit, že skutečnost, že určité věci tvoří – se zřetelem k aktuálním sociálním standardům - typické vybavení domácnosti (kupř. barevný televizor,přehrávací aparatura,sedací souprava apod.), ještě sama o sobě neznamená, že jsou tyto věci ve smyslu ustanovení § 322 OSŘ vyloučené z exekuce.
Exekuci totiž nepodléhají pouze takové věci tvořící „obvyklé vybavení domácnosti“, které jsou pro dlužníka či členy jeho rodiny „nezbytně potřebné“. I když jsou tedy dotyčné věci součástí tzv. obvyklého vybavení domácnosti, nejsou z výkonu rozhodnutí vyloučeny, jestliže jsou současně věcmi (posuzováno především z objektivního hlediska) k uspokojování dlužníkových potřeb zbytnými.
Otázkou, zda lze věci, které tvoří obvyklé vybavení domácnosti a dlužník je běžně užívá, přesto posoudit jako věci, které dlužník nezbytně nepotřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny, se Nejvyšší soud ČR zabýval např. ve svém usnesení ze dne 26.2.2002, sp. zn. 20 Cdo 2133/2001. V dané věci soudy nižších instancí shodně zamítly návrh dlužnice na zastavení výkonu rozhodnutí postihující věci, které dle dlužnice nepodléhaly výkonu rozhodnutí, a sice sedací soupravu (pohovku a dvě křesla), barevný televizor Grundig, dřevěné nástěnné hodiny, prádelník, skříň a dva noční stolky. Oba soudy totiž tyto věci nepovažovaly za věci, které povinná či členové její rodiny nezbytně potřebují k uspokojování základních potřeb. Nejvyšší soud ČR dovolání dlužnice zamítl jako neopodstatněné, přičemž vyslovil tento právní názor:
„Základním hlediskem pro určení toho, zda věci zahrnuté do soupisu mohou být prodány v dražbě, je jejich „nezbytnost“ při uspokojování hmotných potřeb povinné a její rodiny; ve vztahu ke konkrétním poměrům povinné platí, že výkonem rozhodnutí nelze postihnout jen takový majetek, který slouží k uspokojování základních životních potřeb povinné a její rodiny. (…)
Okolnost, že povinná (spolu s členy své rodiny) věci postižené výkonem rozhodnutí „každodenně“ užívá k účelu, pro který jsou určeny, popřípadě k jiným účelům, není sama o sobě rozhodná a nevylučuje potřebnost při uspokojování hmotných potřeb ve smyslu § 322 odst. 1 o.s.ř. kvalifikovat jako nikoliv nezbytnou. Kritérium nezbytnosti se totiž neodvíjí pouze od četnosti a způsobu užívání věcí, nýbrž má základ (…) v úvaze, zda lze po povinné požadovat, aby při uspokojování základních životních potřeb svých a své rodiny se bez uvedených věcí obešla.“
Tentýž právní názor vyslovil Nejvyšší soud také ve svém usnesení ze dne 26. 2. 2004 sp. zn. 20 Cdo 180/2003:
Okolnost, že tyto věci byly dosud povinným užívány "běžně" a "přirozeně" v sledovaných souvislostech významná není; měřítko nezbytnosti se totiž neodvíjí pouze od četnosti a způsobu užívání věcí, nýbrž má základ v úvaze, zda lze na povinném požadovat, aby se při uspokojování základních životních potřeb svých a své rodiny bez uvedených věcí obešel, případně je uspokojoval na kvalitativně nižší úrovni, s nižšími náklady, dávaje přednost plnění svých zákonných povinností.
Z ustáleného rozhodování Nejvyššího soudu ČR tedy vyplývá jednoznačný závěr: z věcí tvořící „obvyklé vybavení domácnosti“ nelze postihnout jen takové věci, které jsou nezbytné k uspokojování těch životních potřeb dlužníka či jeho rodiny, které lze hodnotit jako základní. Soudní výklad tedy směřuje k tomu, že z exekuce jsou v tomto směru vyloučeny jen věci, na něž lze hledět jako na věci tvořící „nezbytné vybavení domácnosti“.
Z hlediska právní jistoty účastníků řízení a předvídatelnosti soudního rozhodování by ovšem patrně bylo vhodné, aby toto pravidlo, k němuž došla judikatura, bylo do zákona výslovně vtěleno, podobně jako je tomu na Slovensku. Podle ust. § 115 odst. 2 písm. b) zákona č. 233/95 Z. z. o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti totiž xekuci nepodléhá „nezbytné vybavení domácnosti“, přičemž zákon zároveň výslovně vypočítává okruh věcí, které jsou takto vyloučeny z exekuce“:
„posteľ povinného a členov jeho rodiny, stôl, stoličky podľa počtu členov jeho rodiny, chladnička, sporák, varič, vykurovacie teleso, palivo, práčka, periny a posteľná bielizeň, bežný kuchynský riad, radiopřijímač.“
Domnívám se, že do budoucna by bylo žádoucí, aby podobný výslovný výčet věcí, které jsou exekučně nepostižitelné, neboť tvoří „nezbytné vybavení domácnosti“ povinného, byl vložen i do českého zákona.
Takové řešení by mělo tu výhodu, že by pak šlo již v době provádění soupisu věcí vcelku jednoznačně určit, zda jde o exekučně nepostižitelné nezbytné vybavení domácnosti či nikoli. Snadněji by se tak posuzovala i zákonnost postupu exekutora, popř. soudního vykonavatele.
„Věci, které dlužník nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti“
Jestliže vyloučení věcí tvořících obvyklé vybavení domácnosti z exekuce zákon podmiňuje tím, že dlužník tyto věci „nezbytně potřebuje“, věci sloužící dlužníkovi k výkonu podnikatelské činnosti nepodléhají exekuci jen tehdy, pokud je dlužník k výkonu podnikání potřebuje „nezbytně nutně“. Není tedy divu, že soudy okruh věcí takto vyloučených z exekuce posuzují ještě přísněji, než tomu bylo u „obvyklého vybavení domácnosti“.
V prvé řadě je třeba upozornit, že při řešení otázky, zda dotyčnou věc dlužník nezbytně nutně potřebuje ke svému podnikání, soudy vycházejí z předmětu podnikání, vymezeném např. v živnostenském listě. Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že ke svému podnikání (vymezenému předmětem podnikání) dlužník nezbytně nutně potřebuje jen takové věci, které mu umožní v tomto podnikání alespoň v minimálním rozsahu pokračovat. Jinak řečeno, exekučně nesmí být postiženy takové dlužníkovy věci, bez nichž by vůbec nebyl schopen dosavadní podnikání i nadále provozovat. Exekučním postihem věcí sloužících k podnikání tedy nesmí být zcela znemožněno další podnikání povinného.
Tak např. v případě, že dlužník je podnikatelem v oboru „práce s autojeřábem“ a vlastní pouze jeden jediný autojeřáb, nucený prodej tohoto autojeřábu by zcela znemožnil dlužníkovi pokračovat v jeho podnikatelské činnosti a byl by proto z exekuce vyloučen (viz. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. 9 Co 642/96).
Naproti tomu se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dlužník nezbytně nutně potřebuje automobil ŠKODA Felicia Pickup (šlo o jediný dlužníkův vůz) k výkonu podnikání, které je v živnostenském listě vymezeno jako „zprostředkovatelská činnost v oblasti nákupu a prodeje zboží", a dospěl k zápornému závěru. Svůj verdikt přitom soud odůvodnil takto (viz. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 8. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2635/99):
„S námitkou dovolatele, že „případný nucený prodej vozidla ŠKODA Felicia Pickup by pokračování v jeho podnikatelské činnosti zcela znemožnil", dovolací soud nesouhlasí. Podle živnostenského listu vydaného dne 21. 4. 1994 živnostenským odborem Obvodního úřadu v Praze 8 byl povinnému tento živnostenský list vydán pro předmět podnikání „zprostředkovatelská činnost v oblasti nákupu a prodeje zboží".
(…) Výkon uvedené činnost není podmíněn tou skutečností, že zprostředkovatel může používat nákladní, či jiný automobil. S ohledem na její charakter může být tato činnosti vyvíjena jak bez přemisťování zprostředkovatele z místa na místo (telefonicky, telegraficky, elektronicky a pod.), tak způsobem, při němž se zprostředkovatel při zprostředkovatelské činnosti přemisťuje (pěšky, použitím prostředků hromadné dopravy, nájmem dopravního prostředku a pod.), nebo kombinací obou způsobů. Při žádném ze způsobů vyvíjení zprostředkovatelské činnosti však nemusí mít zprostředkovatel vlastní (nebo jen pro jeho užívání určené) motorové vozidlo. Proto ani „případný nucený prodej ŠKODA Felicia Pickup" by povinnému pokračování v jeho podnikatelské činnosti neznemožnil.“
Podobně marně se pokoušel dlužník, který podnikal v oboru "hostinská činnost bez ubytovacích zařízení", dosáhnout toho, aby z exekuce byla vyloučena nemovitost, kterou vlastnil a provozoval v ní hospodu. Nejvyšší soud ČR jeho argumentaci odmítl těmito slovy (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2000, ;sp. zn. 21 Cdo 698/2000): Podnikání povinného, jehož předmětem je "hostinská činnost bez ubytovacích zařízení", není podle své povahy vázáno na určité místo ani na vlastnictví nebo spoluvlastnictví nemovitosti. Povinný proto může provozovat svou podnikatelskou činnost nejen v domě čp. 143 v Ch., ale i na jiném místě (v jiných k tomu vhodných prostorách), a nejen v nemovitosti, jejímž je vlastníkem nebo spoluvlastníkem, ale i v objektu někoho jiného. Z hlediska ustanovení § 322 o.s.ř. není významné, zda je pro povinného "reálné" pokračování v podnikatelské činnosti v jiném objektu a na jiném místě. Podstatné je, že i po prodeji spoluvlastnického podílu k nemovitosti má takové movité věci, které potřebuje k výkonu hostinské činnosti (bez ubytovacích zařízení), a že tedy postižení jeho spoluvlastnického podílu na nemovitosti výkonem rozhodnutí mu samo o sobě nebrání nadále vykonávat předmět jeho podnikání, tedy provozovat "hostinskou činnost (bez ubytovacích zařízení)". I kdyby mohl do jiných prostor přemístit jen část vybavení tvořícího zařízení restaurace "F.", i kdyby v souvislosti s ukončením provozu restaurace "F." v domě čp. 143 v Ch. mu vznikla škoda a i kdyby v jiných prostorách nemohl podnikání provozovat v takovém rozsahu, popřípadě v takové kvalitě jako dosud, může i nadále s věcmi, které má k dispozici, nepochybně zajistit alespoň v minimálním rozsahu výkon svého podnikání.
Tentýž právní názor vyslovil Nejvyšší soud také v usnesení ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1766/2001 (toto usnesení bylo rovněž publikováno pod č. 33/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodující je tedy otázka, zda by dlužník i po exekučním postihu dotyčných věcí byl schopen pokračovat alespoň v minimálním rozsahu v dosavadní podnikatelské činnosti, vymezené předmětem podnikání; případné dlužníkovy provozní a jiné obtíže spojené s podnikáním v prodané nemovitosti nebo jiném objektu nejsou z hlediska ustanovení § 322 odst.
3 OSŘ významné.
Dlužno podotknout, že v dobách první republiky byl zákonodárce, resp. soudy k dlužníkům – podnikatelům v tomto ohledu podstatně „štědřejší“ či shovívavější. Nejvyšší soud ČSR tehdy několikrát vyslovil právní názor, že z exekuce jsou vyňaty nejen předměty k podnikání nezbytné, nýbrž i ty, jichž je zapotřebí k efektivnějšímu či výhodnějšímu provozování živnosti. Tak např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 12. 1927 (Rc 7589 R II 393/27 [Vážný. 27, IX.b: 1953]; interní číslo ASPI: 15230 (JUD) se můžeme dočíst mj. toto:
Sázecí stroj knihtiskařův jest vyloučen z exekuce nejen tehdy, je-li k provozu živnosti nezbytně nutným, nýbrž i, slouží-li k úspěšnějšímu, výnosnějšímu a soutěže schopnému provozu knihtiskařské živnosti.
Osobně se domnívám, že současný značně přísnější přístup k dlužníkům – podnikatelům je správnější, neboť pokud někdo není schopen si podnikáním vydělat na splácení svých dluhů, zřejmě by si měl najít jiný zdroj obživy (stranou ponechávám případy typu druhotné platební neschopnosti).
Co dělat, když exekutor zabaví věc, která nepodléhá exekuci?
Jestliže exekutor zabavil dlužníkovu věc, která ve smyslu § 322 OSŘ nepodléhá exekuci, pak se dlužník může bránit podáním návrhu na zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. d) OSŘ („výkon rozhodnutí postihuje věci, které jsou z něho podle § 321 a 322 OSŘ vyloučeny“). Půjde typicky o zastavení exekuce částečné, tj. bude se týkat konkrétních věcí, které byly pojaty do soupisu, ačkoli jsou dle § 322 OSŘ exekučně nepostižitelné. V návrhu na zastavení exekuce je třeba přesně specifikovat dotyčné věci, a to tak, aby nebyly zaměnitelné s jinými věcmi - např. i poukazem na pořadové číslo, pod nímž jsou uvedeny v soupisu zabavených věcí. Za návrh na zastavení exekuce se v tomto případě soudní poplatek nevybírá (srov. poznámku 2. k položce 16 Sazebníku soudních poplatků Sazebníku soudních poplatků ). Současně s návrhem na zastavení exekuce se zpravidla podává i návrh na odklad provedení exekuce dle § 266 odst. 2 OSŘ (jde o odklad provedení exekuce z důvodu, že lze očekávat zastavení exekuce).
Vedle toho dle § 56 odst. 5 vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy má i samotný exekutor, resp. soudní vykonavatel pravomoc vyloučit ze soupisu věc, která dle § 321 a 322 OSŘ nepodléhá exekuci, avšak jen tehdy, souhlasí – li s tím věřitel, v jehož prospěch je exekuce vedena.
Matěj Šuster, zpracováno pro finanční server Peníze.cz
20. 7. 2006
