1. Úvod

Svědčí - li oprávněnému na základě vykonatelného exekučního titulu právo na peněžité plnění, lze takovou pohledávku v rámci exekuce uspokojit mj. i prodejem dlužníkových movitých věcí. Podstata tohoto způsobu provedení exekuce spočívá v tom, že dlužníkovi jsou autoritativně zabaveny jeho movité věci a výtěžek jejich nuceného prodeje následně slouží k uspokojení peněžité pohledávky oprávněného, k jejímuž vymožení byla exekuce nařízena.

____________

Box č. 1
Vysvětlení pojmů:

Oprávněný: věřitel, jehož pohledávka byla přiznána vykonatelným exekučním titulem (např. vykonatelným rozhodnutím soudu);

Povinný: dlužník, který je dle vykonatelného exekučního titulu povinen poskytnout věřiteli nějaké plnění, ať již peněžité či jiné povahy.
____________

Poslední dobou se však exekuce prodejem movitých věcí staly mediálně proslulými především v souvislosti s případy, kdy exekutor zabavil věci, které ve skutečnosti náležely někomu jinému než povinnému. Nejčastěji jde samozřejmě o případy, kdy byly zabaveny věci, jejichž vlastníkem byl někdo z těch, kdo s dlužníkem sdíleli společnou domácnost, resp. bydleli s ním v jednom bytě. Výjimečné ovšem nejsou ani případy, kdy exekutor sepsal a odvezl věci, které se nacházely v bytě, v němž se dlužník fakticky vůbec nezdržoval ani jej jinak neužíval, ale měl v něm kupř. jen doručovací adresu či tam byl pouze formálně přihlášen k trvalému pobytu.

Netřeba zdůrazňovat, že ti, jejichž věci byly takto postiženy, bývají touto praxí značně rozhořčeni a pobouřeni. Účelem tohoto článku je vysvětlit, že exekuce prodejem movitých věcí by byla fakticky takřka neproveditelná, pokud by exekutor nemohl při sepisování věcí vycházet z vyvratitelné právní domněnky, že ten, kdo věci fakticky ovládá, je jejich vlastníkem. Zároveň ovšem bude poukázáno na některé nedostatky současné právní úpravy této problematiky, které by bylo žádoucí co nejdříve odstranit.

2. Prameny právní úpravy postupu exekutora

Exekutor se při provádění exekuce řídí především exekučním řádem (zákon č. 120/2001 Sb.) a dále podpůrně občanským soudním řádem („OSŘ“), a to ve vztahu k těm otázkám, ohledně nichž exekuční řád neobsahuje vlastní odchylnou právní úpravu (viz. § 52 exekučního řádu). Co se týče exekuce prodejem movitých věcí, exekuční řád stanoví vlastně jen jedinou, avšak závažnou odchylku od občanského soudního řádu. Zatímco při výkonu rozhodnutí dle OSŘ soudní vykonavatel movité věci, které zabavil, resp. pojal do soupisu, zpravidla prozatím ponechává na dosavadním místě,  tj. např. v bytě povinného, a tyto věci „pouze“ označí štítky, zcela odlišné pravidlo naopak stanoví § 66 odst. 1 exekučního řádu:

Při provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného exekutor vždy, i bez návrhu oprávněného, zajistí movité věci, které sepsal. Zajištěné věci převezme do své úschovy nebo je uloží u vhodného schovatele.Z tohoto ustanovení jasně vyplývá, že exekutor je povinen vždy zabavené movité věci odvézt z bytu či jiné místnosti povinného.

Podrobnější pravidla ohledně postupu exekutora při provádění exekuce prodejem movitých věcí stanoví:

• vyhláška ministerstva spravedlnosti ČR č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti.⁽¹⁾
   
• ust. § 50 a násl. vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (která je podpůrně závazná i pro exekutory)⁽²⁾

Je třeba zdůraznit, že až na výše zmiňovanou výjimku se postup exekutora při provádění exekuce prodejem movitých věcí řídí totožnými pravidly, jakými je vázán soudní vykonatel v rámci soudního výkonu rozhodnutí. Rozdíl ovšem zcela jistě spočívá v tom, že exekutoři podstatně účinněji (či chcete – li „bezohledněji“) využívají možností, které jim právní úprava nabízí.

 

3. Obtížná průkaznost vlastnictví u movitých věcí

Má – li být exekuce prodejem movitých věcí úspěšně provedena, pak je zapotřebí v prvé fázi nalézt a zabavit movité věci povinného, které by mohly být zpeněženy. U movitých věcí přitom není zpravidla na první pohled zjevné, kdo je jejich vlastníkem, ani neexistuje žádný podobný veřejný registr vlastnických vztahů k movitým věcem, jakým je u nemovitostí katastr nemovitostí.

Proto platí, že pokud by právní předpisy umožňovaly exekutorovi zabavit (tj. sepsat) pouze takové movité věci, u nichž je již v době provádění soupisu jisté, že jejich vlastníkem je povinný, pak by exekuce prodejem movitých věcí byla v praxi téměř nepoužitelným exekučním prostředkem. Z pochopitelných důvodů se tu nelze opřít o pouhé tvrzení povinného či jiné osoby (provádí – li se vůbec soupis věcí v jejich přítomnosti), že ta či ona věc nacházející se v bytě povinného ve skutečnosti patří někomu jinému.

Exekutor by si tudíž mohl být jist, že vskutku zabavuje věci povinného, zpravidla jen tehdy, pakliže by vlastnictví u každé konkrétní položky na soupisu ověřil podle písemných dokladů, z nichž by jasně vyplývalo, kdo je jejich vlastníkem (např. smlouvy či jiné nabývací tituly). K drtivé většině exekučně zpeněžitelných věcí přitom takovéto písemné doklady vůbec neexistují - zejména pokud již uplynula záruční doba dotyčných věcí. Exekutor je tak typicky konfrontován se situací, kdy na místě není schopen jednoznačně určit, zda konkrétní věc je či není ve vlastnictví povinného. Následkem toho by fakticky nešlo provést téměř žádnou exekuci prodejem movitých věcí, protože by exekutor při takto přísných procedurálních normách nebyl schopen zabavit skoro žádnou movitou věc, byť by se dotyčné věci nacházely kupř. v bytě povinného a byl by tu tedy důvodný předpoklad, že jejich vlastníkem je povinný.

 „Kdo movitou věc fakticky ovládá, je považován za vlastníka, dokud není prokázán opak“

Co je však u movitých věcí navenek obvykle velmi dobře rozpoznatelné, je, kdo má dané movité věci ve své faktické moci, tj. kdo s nimi volně nakládá. Právo proto tradičně vychází z vyvratitelné právní domněnky, že ten, kdo má věci ve své faktické moci (v bytě, garáži aj.), je jejich vlastníkem. Důkazní břemeno v případném sporu musí unést ten, jehož právo k věci je silnější než toho, kdo věc fakticky ovládá.

Stejným principem se v zásadě řídí exekutor při sepisování movitých věcí, o nichž důvodně předpokládá, že jejich vlastníkem je povinný. Pokud se dotyčné movité věci nacházejí ve faktické moci povinného, tedy jsou např. umístěny v bytě, v němž bydlí, exekutor vychází z toho, že tyto věci náležejí povinnému a je oprávněn je pojmout do soupisu. Výjimkou by tu měly být pouze věci, které se sice nacházejí v bytě povinného, ale zcela zjevně náležejí někomu jinému než povinnému (např. věci vnesené návštěvou anebo luxusní dámský kožich v situaci, kdy je povinným fyzická osoba – muž, popř. věci, u nichž vlastnictví třetí osoby nepochybně vyplývá kupř. z předložených písemných dokladů aj.).

Všechny ostatní věci je exekutor oprávněn pojmout do soupisu (čímž dochází k jejich "zabavení"). Ten, kdo tvrdí, že mu k některé ze zabavených věcí svědčí právo nepřipouštějící exekuci (např. vlastnické právo), se může bránit žalobou na vyloučení dotyčných věcí z exekuce(tzv. vylučovací či excindační žaloba), přičemž je na něm, aby prokázal, že je vskutku vlastníkem dotyčných věcí.

____________

 Box č. 2

Dlužno dodat, že exekutoři již v dobách první republiky, resp. dokonce ještě za Rakouska - Uherska postupovali při provádění soupisu movitých věcí víceméně totožným způsobem jako dnes. Tehdy tuto problematiku upravoval § 253 zákona č. 79/1896 ř.z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekuční řád) takto:

„Zabavení hmotných věcí, které dlužník má ve své moci, vykoná se tím, že výkonný orgán je v zápise sepíše a popíše (zájemní zápis). (…)

Tvrdí-li jiné osoby při zabavování, že mají k věcem v zápise sepsaným taková práva, která by nedopouštěla výkonu exekuce, buďte tyto nároky v zájemním zápise poznamenány.“

V případě, že byla exekučně zabavena věc, kterou sice měl dlužník ve své moci (např. ve své obchodní místnosti), avšak skutečným vlastníkem byl někdo jiný, mohl se majitel domáhat vyloučení dotyčné věci z exekuce podáním žaloby dle § 37 tehdejšího exekučního řádu.
____________

Jestliže tedy exekutor zabaví movité věci, které fakticky ovládá povinný, resp. se nacházejí v bytě či jiné místnosti povinného, a není u nich již v době soupisu jasně prokázáno, že patří někomu jinému než dlužníkovi, nejenže postupuje v souladu s právními předpisy, ale navíc postupuje jediným způsobem, jakým lze tento způsob exekuce v praxi účinně provádět.

 

4. Kde všude může exekutor „zabavovat“ movité věci, o nichž předpokládá, že náleží povinnému?

Jestliže jsem v předchozí pasáži obhajoval praxi, kdy exekutor při provádění soupisu věcí vychází z vyvratitelné právní domněnky, že ten, kdo má věc ve své moci, je jejich vlastníkem, neznamená to, že se ztotožňuji s případy, kdy exekutor zabaví věci nacházející se v bytě, k němuž povinný nemá ani právní vztah ani se v něm fakticky nezdržuje, tj. je v dotyčném bytě kupř. jen formálně přihlášen k trvalému pobytu. Naopak takto provedenou exekuci považuji za nezákonnou.

Exekutoři v praxi zpravidla vycházejí z toho, že mají pravomoc sepsat i takové věci, které se nalézají v bytových prostorech (popř. jiných prostorech) třetí osoby, jestliže lze důvodně předpokládat, že povinný v nich má umístěn svůj majetek.Exekutorská komora ČR v této věci zaujala v roce 2003 následující "obecné stanovisko" (a to formou reakce na reportáž odvysílanou TV Nova v pořadu „Občanské judo“):⁽³⁾

"Soudní exekutor je oprávněn učinit prohlídku bytu a jiných místností povinného a za tím účelem je oprávněn zjednat si do bytu nebo do jiné místnosti povinného přístup. Zákon tedy nevyžaduje nutnost nájemního nebo jinak formálně vyjádřeného právního vztahu povinného k prostorám, pro možnost vykonat v nich exekuční úkon, ale zcela záměrně používá termín „místnosti povinného“, který je bez jednoznačného právního obsahu, čímž zákon zcela jednoznačně dává najevo, že právní vztah povinného k místnostem, ve kterých je možno vykonat exekuci, není rozhodný.

Naopak je rozhodný důvodný předpoklad, (...) že povinný v těchto místnostech své věci má. Důvodný předpoklad, že povinný má v určitých místnostech své věci, je naplněn zpravidla zejm. tím, že je dostatečně prokázáno, že povinný se v těchto místnostech zdržuje, např. uvedením povinného na dveřích bytu, na zvoncích, vyjádřením sousedů, doručováním pošty na danou adresu poštovním doručovatelem nebo výpisem z evidence obyvatel nebo jiné veřejné evidence, ve které je evidováno bydliště povinného, a zejm. kombinací těchto podmínek."

Jak se pokusím ukázat v následujícím textu, názor, že exekutor je oprávněn provést soupis movitých věcí i v bytě, ke kterému povinný nemá žádný právní vztah ani v něm nebydlí, pokud tu jsou okolnosti přesvědčivě odůvodňují závěr, že i když se povinný v takovém bytě nezdržuje, má zde alespoň umístěny své věci, není správný, resp. je v rozporu s platnou právní úpravou.

Zastánci kritizovaného názoru nesprávně argumentují ust. § 326 odst. 1 OSŘ:

"Soud v bytě (sídle, místu podnikání) povinného nebo na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny, sepíše věci, které by mohly být prodány..."

Z tohoto ustanovení dovozují, že stěžejní je, zda lze z okolností konkrétního případu důvodně předpokládat, že se v dotyčném bytě či jiné místnosti nacházejí věci povinného. Zapomínají ovšem na ust. § 326 odst. 2 OSŘ:

"Soud sepíše i věci povinného, které má u sebe někdo jiný, avšak jen tehdy, jestliže mu takové věci budou současně odevzdány."

Z tohoto ustanovení OSŘ je zcela zřejmé, že existují místa, kde exekutor nesmí provést soupis movitých věcí, o nichž se domnívá, že náležejí povinnému, aniž by s tím souhlasila osoba, která tyto věci má u sebe, tj. "fakticky ovládá“. Z citovaného ustanovení vyplývá, že dokonce i kdyby si exekutor byl naprosto jist, že se v určitém bytě či místnosti nacházejí věci povinného, sama o sobě by jej tato jistota ještě neopravňovala k tomu, aby v takové místnosti mobiliární exekuci provedl.

Klíčové jsou tu v tomto směru ust. § 325a OSŘ a § 325b odst. 2 OSŘ, které stanoví, za jakých podmínek si exekutor po právu může zjednat přístup do dotyčného bytu či jiné místnosti. Z těchto ustanovení jednoznačně vyplývá, že si exekutor může proti vůli povinného, resp. majitele dotyčného bytu či jiné místnosti zjednat přístup jen do takového bytu či jiné místnosti, na níž lze hledět jako na byt či jinou místnost povinného. V případě bytu půjde o byt povinného mj. i tehdy, pokud se v něm povinný fakticky zdržuje (ať již dlouhodobě anebo přechodně; nesmí však jít o pouhou krátkodobou návštěvu).

Z hlediska oprávněnosti exekuce prodejem movitých věcí je tedy rozhodující, zda jde o "byt (sídlo, místo podnikání) povinného či jinou místnost povinného" či nikoli. Jedině ohledně věcí, které se nacházejí v bytě (jiné místnosti) povinného, lze hovořit o tom, že jsou ve faktické moci povinného a jedině ohledně těchto věcí lze tedy po právu vycházet z vyvratitelné právní domněnky, že ten, kdo věci fakticky ovládá,  je jejich vlastníkem.

Jinými slovy, sám fakt, že se v bytě nacházejí věci povinného, natožpak "důvodný předpoklad", že se v bytě nacházejí věci povinného, nepostačuje k tomu, aby mohl exekutor po právu začít zabavovat věci v takovém bytě. Věci povinného, které jsou ve faktické moci jiné osoby, by naopak exekutor mohl pojmout do soupisu zabavených věcí jen tehdy, kdyby třetí osoba byla ochotna tyto věci povinného vydat. V opačném případě by mohl exekučně postihnout jen právo povinného na vydání těchto věcí, a to formou exekuce postižením jiných majetkových práv povinného (§ 320 a násl. OSŘ).

Skutečnost, že je povinný v určitém bytě přihlášen k trvalému pobytu, ovšem sama o sobě ještě neznamená, že jde o byt, popř. jinou místnost povinného. Údaj o trvalém pobytu má totiž pouze evidenční význam; jde o jakousi oficiální adresu občana pro komunikaci s orgány veřejné správy. Nevyplývají z něj žádná užívací práva k dotyčnému objektu, a co více, občan se samozřejmě na adrese svého trvalého pobytu fakticky vůbec nemusí zdržovat.

Údaj o trvalém pobytu tudíž může být pro exekutora tak maximálně dílčí indicií, z níž vyplývá, že by se povinný na dotyčné adrese mohl zdržovat a že by tedy mohlo jít o „byt povinného“ ve smyslu příslušných ustanovení OSŘ. Pokud exekutor v takovém bytě provede soupis movitých věcí a dodatečně se prokáže, že se povinný v tomto bytě vůbec fakticky nezdržoval, resp. že nešlo o byt ani jinou místnost povinného, byl soupis uskutečněn v rozporu se zákonem.

V době platnosti a účinnosti exekučního řádu z roku 1896 by v takovém případě ten, v jehož faktické moci se zabavené věci nacházely, byl oprávněn podat k exekučnímu soudu stížnost, na jejímž základě by soud zrušil exekuci v tom rozsahu, v jakém byla provedena způsobem, jaký zákon nepřipouští.  Vůbec by se tu nezkoumala otázka vlastnictví dotyčných věcí, nýbrž rozhodující by bylo, kdo měl zabavené věci v době výkonu rozhodnutí ve své moci.

Dnes je podobným institutem, jakým bylo dříve zrušení exekuce, institut zastavení exekuce podle § 268 OSŘ. Možnost této obrany je ovšem pro třetí osobu, v jejímž bytě byly neoprávněně zabaveny movité věci, ztížena již tím, že není aktivně legitimována k podání návrhu na zastavení exekuce, protože není účastníkem exekučního řízení. Určitou nadějí pro tuto osobu může být skutečnost, že je–li exekuce provedena nepřípustným způsobem, soud je povinen ji zastavit i bez návrhu. Soud by samozřejmě mohl zastavit exekuci prodejem movitých věcí jen ve vztahu té její části, v jejímž rámci byly nezákonně zabaveny movité věci, které se nacházely na jiném místě než v bytě či jiné místnosti povinného. V praxi jsem se ovšem s podobným postupem soudu ještě nesetkal a je otázkou, jak by soud s podnětem třetí osoby k zastavení exekuce naložil.

Každopádně však mám za to, že i v případném sporu o vyloučení takto nezákonně zabavených věcí z exekuce by k úspěchu měl plně postačovat důkaz o tom, že se povinný v bytě, kde byl soupis proveden, dlouhodobě nezdržuje, resp. bydlí jinde, tj. nejde o byt povinného.

 

5. Nedostatky platné právní úpravy

Je třeba zdůraznit, že sám fakt, že exekutor zabavil, tj. pojal do soupisu věci, které sice byly ve faktické moci povinného, ale ve skutečnosti patří někomu jinému, nemusí mít pro vlastníka věci fatální následky, pokud je splněna aspoň jedna z těchto podmínek:

• Soudy jsou schopny rozhodnout o tom, zda se dotyčná věc vylučuje z exekuce, v krátké době po podání vylučovací žaloby (např. do 14 dnů),
  
  anebo

• Zabavené movité věci jsou ponechány na dosavadním místě, tj. třetí osoba coby jejich vlastník s nimi sice nemůže nakládat (např. je zašantročit), avšak může je běžným způsobem užívat.

V České republice však bohužel není v současné době splněn ani jeden z těchto předpokladů, neboť soudní řízení o vyloučení věci z exekuce trvá typicky minimálně půl roku (a spíše ještě podstatně déle) a navíc – jak bylo již zmíněno – exekutor je dle zákona povinen zabavené movité věci (na rozdíl od soudního vykonavatele) vždy zajistit (tj. odvézt je z bytu).

V důsledku kombinace těchto faktorů mnohdy dochází k tomu, že skutečný vlastník dotyčné věci, ač sám za dluh neodpovídá, raději „dobrovolně“ zaplatí vymáhaný dluh za povinného, aby zabránil tomu, že mu exekutor jeho věci zabaví a odveze pryč a on se bude bez nich muset obejít třeba tři čtvrtě roku, než se mu podaří soudně domoci vyloučení těchto věcí z exekuce. Tváří v tvář bezprostřední hrozbě, že věci budou z bytu exekutorem odvezeny, je leckdy dotyčná osoba nucena „zvolit“ tuto cestu i tehdy, když by v případném sporu o vyloučení těchto věcí z exekuce měla velkou šanci uspět.

Exekutorovi tedy pomalost českých soudů umožňuje tímto způsobem třetí osobu doslova vydírat ve stylu „buď zaplať za dlužníka, nebo věci odvezu a budeš po dobu mnoha měsíců muset bydlet (téměř) v holobytě“.

Toto se bohužel v praxi po výtce děje i v případech, kdy exekutorovi (resp. jeho zaměstnanci, který věci sepisuje) mohlo být při troše snahy v době provádění soupisu zcela jasné, že nejde o byt ani jinou místnost povinného.

Viz. např. tento skutečný případ z praxe Občanské poradny Jižní Město:

Klienti naší poradny, manželský pár středního věku, mají dospělou dceru, která je již cca 13 let závislá na heroinu. Již několik let „žije na ulici“, rodiče dokonce asi před rokem dosáhli i toho, že byl dceři úředně zrušen trvalý pobyt na této adrese. Ohlašovna tedy považovala za prokázaný fakt, že se dcera v dotyčném bytě dlouhodobě nezdržuje a že jí zaniklo i užívací právo k bytu. Dcera ovšem má v občanském průkazu jako místo trvalého pobytu stále uvedenu předešlou adresu, poněvadž samozřejmě není schopna, popř. ani ochotna vyřídit výměnu OP. Občas jí na tuto adresu chodí pošta.

Přesto do bytu rodičů nedávno doslova vtrhl exekutor, resp. jím pověření pracovníci, a to v rámci exekuce nařízené k uspokojení pohledávky Dopravních podniků za jejich dcerou (dcera byla chycena při černé jízdě v MHD). Bez jakéhokoli ohledu na fakt, že dcera má na této adrese zrušen trvalý pobyt, začali sepisovat věci v majetku rodičů, přičemž je ihned hodlali odvézt, takže by rodičům v bytě zůstala víceméně jen postel, jedno rádio, stůl s dvěma židlemi a nějaké svršky atp. V tomto případě šlo evidentně o neoprávněnou exekuci, neboť věci byly zabavovány na místě, které nebylo bytem ani jinou místností povinného, a rovněž případný spor o vyloučení takto zabavených věcí z exekuce by rodiče nejspíše vyhráli, neboť dcera asi sotva mohla být vlastníkem těchto věcí - vzhledem k tomu, že je dlouhodobě závislá na tvrdých drogách a nikdy nepracovala ani neměla žádný vlastní příjem, z něhož by si tyto věci mohla pořídit.

Rodiče však při vyhlídce, že by se o vyloučení zabavených věcí soudili dalších několik mnoho měsíců, raději odvrátili hrozbu, že jim věci budou odvezeny z bytu, dohodou s exekutorem, na jejímž základě dceřin dluh splácí oni sami, a to částkou 3 000 Kč měsíčně.

Po hříchu nejde ani zdaleka o ojedinělý případ. S podobnými případy se často setkává i Veřejný ochránce práv (který ovšem v této věci nemůže nijak zakročit, protože tato oblast nespadá do jeho působnosti).

Viz případ popsaný zaměstnankyní ombudsmana, Olgou Němečkovou (Nevhodné chování osob nejen soudních v exekučním a konkursním řízení, in: "Moderní veřejná správa a ombudsman", http://www.ochrance.cz/documents/doc1127222938.pdf, str. 94), kdy exekutorovi muselo být již při provádění exekuce zřejmé, že věci nenáležejí povinnému, neboť typově ty samé věci (pračka, lednička...) zabavil nejprve v místě faktického pobytu povinného a posléze v místě trvalého pobytu povinného, kde však povinný nebydlel:

V daném případě byla povinnou dcera žijící fakticky samostatně na jiné adrese. Poté, co byly zabaveny určité věci u dcery proběhla exekuce i u rodičů, kde měla dcera trvalý pobyt (fakticky se tam nezdržovala). Rodičům byly zabaveny typově shodné předměty (lednička, žehlička,…). Pro ilustraci takových podnětů cituji z jejich dopisu: „Pánové přistavili AVII a domáhali se vstupu do domku. My jsme po nich žádali soudní rozhodnutí, že můžou do domu vstoupit, to neměli, proto jsme je odmítli vpustit. Manželka chtěla zavřít dveře, ale pracovník H. strčil nohu mezi dveře a vyhrožoval manželce, že jí bude žalovat za napadení veřejného činitele. Já jsem volal na linku 158, ale policie stále nejela, tak manželka volala panu V. (pozn. exekutor) a prosila ho, aby nám žádný nábytek neodváželi (před exekutorem klečela na kolenou). Neustále s námi jednali jako s dlužníky a sjednávali s námi měsíční splátku 5000 Kč. Nakonec z nás vymohli 5000 Kč z našeho důchodu a dohodli jsme s nimi, že nebudou nic odvážet. Provedli soupis naších movitých věcí a polepili je štítky ZABAVENO …“

Další vadou stávající právní úpravy je dle mého názoru to, že ustanovení §50 a § 51 vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy umožňují exekutorům, aby bez jakékoli odpovědnosti za majetkovou újmu, kterou tím způsobí třetím osobám, zabavili a odvezli i takové věci, u nichž třetí osoba exekutorovi předloží v době provádění soupisu písemné doklady, z nichž jasně vyplývá, že vlastníkem zabavované věci je někdo jiný než povinný. Exekutoři totiž s oblibou právě na základě těchto ustanovení odmítají na takové doklady byť jen na pohlédnout, argumentujíce tím, že jim dle právních předpisů nepřísluší posuzovat otázku, kdo je skutečným vlastníkem zabavovaných věcí. Ust. § 50 totiž výslovně zmiňuje jen tři typy exekučně zpeněžitelných věcí, které exekutor není oprávněn zabavit, ačkoli se nacházejí v bytě či jiné místnosti povinného:

věci, o nichž je nepochybné, že na místo soupisu byly přineseny těmi, kdo jsou tam pouze na návštěvě,

movité věci, které tvoří příslušenství nemovitosti (ty lze v rámci exekuce prodat jen spolu s dotyčnou nemovitostí),

věci, o nichž to výslovně prohlásí oprávněný.

Protože vyhláška v tomto výčtu neuvádí věci, u nichž je z předložených důkazů nepochybné, že je vlastníkem jiná osoba než povinný, exekutoři typicky vychází z toho, že jsou oprávněni sepsat i tyto věci. Pokud ovšem exekutor zabaví věci, u nichž mu byly předloženy jednoznačné důkazy o tom, že jejich vlastníkem je někdo jiný než povinný, přičemž na základě týchž důkazů později soud věci vskutku vyloučí z exekuce, pak exekutor zcela nesmyslně uvaluje náklady na třetí osoby.

Exekutor navíc neodpovídá za takto vzniklou škodu, neboť tu není splněn základní předpoklad – s ohledem na ust. §50 a 51 cit. vyhlášky lze totiž jen stěží dospět k závěru, že škoda vznikla v důsledku protiprávního jednání exekutora. Pokud ovšem exekutor může „beztrestně“ při své činnosti uvalovat na třetí osoby náklady, pak samozřejmě není motivován k tomu, aby se majetkové újmy způsobené těmto osobám snažil minimalizovat, nýbrž má tendenci nebrat tyto újmy při kalkulaci nákladů a přínosů svého jednání v potaz. 

Z hlediska elementární ekonomické logiky proto platí, že exekutor způsobí třetím osobám větší množství „negativních externalit“ než by tomu bylo jinak, pokud by byl nucen zahrnout do kalkulace nákladů a přínosů svého jednání i riziko, že bude přinejmenším část těchto škod povinen nahradit z titulu odpovědnosti za škodu.

____________

Box č. 3

Těm, jejichž věci byly exekutorem zabaveny, ačkoli nejsou v dané exekuční věci v procesním postavení povinného, lze doporučit, aby se pokusili využít toho, že exekutor je povinen vyloučit ze soupisu takové věci, o nichž oprávněný výslovně prohlásí, že sepsány být nemají. Pokud s exekutorem není rozumná řeč, ačkoli vlastník má k dispozici takové důkazy, z nichž jasně vyplývá, že povinný není vlastníkem zabavených věcí, popř. že soupis byl proveden v bytě, který není bytem ani jinou místností povinného, pak není na škodu se obrátit na dotčeného věřitele, vysvětlit mu situaci a předložit mu příslušné písemné doklady. Z vlastní zkušenosti mohu konstatovat, že přinejmenším někteří věřitelé jsou v tomto ohledu vcelku vstřícní.
____________

 

6. Cesty k nápravě nedostatků současné právní úpravy

1) Je třeba dosáhnout takového právního stavu, aby pravidlem bylo, že zabavené věci prozatím – tj. než dojde k jejich nucenému prodeji – zůstávají na dosavadním místě, a naopak jejich zajištění, resp. odvoz je výjimkou. Inspirovat se v tomto směru lze např. i slovenskou právní úpravou, konkrétně ust. § 121 zákona č. 233/95 Z. z. o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti⁽⁴⁾, podle něhož exekutor je povinen sepsané věci zajistit a postarat se o jejich vhodné uložení či úschovu mimo faktickou dispozici povinného jen tehdy, pokud by zde byla důvodná obava, že by věci ponechané na dosavadním místě mohly být odstraněny (tj. zašantročeny) či vystaveny poškození nebo zkáze.

Tím by se jednak snížily zbytečné náklady na uskladnění zabavených věcí, jednak by se tak aspoň zčásti zamezilo výše popsaným vyděračským praktikám některých exekutorů. Povinný, popř. jiná osoba by samozřejmě s věcmi pojatými do soupisu nesměl nakládat, neboť by se tím vystavoval trestnímu postihu pro maření výkonu úředního rozhodnutí.⁽⁵⁾

2) Byl – li soupis proveden nezákonně, tj. zejm. v bytě či jiné místnosti, která ve skutečnosti nebyla bytem povinného, obranou by měl být návrh na zastavení takto provedené exekuce, přičemž otázka vlastnictví sepsaných věcí by tu nebyla rozhodná. Doporučoval bych tedy, aby napříště i třetí osoba, v jejímž bytě byl nezákonně proveden soupis věcí, byla dle zákona aktivně legitimovaná k podání návrhu na zastavení takto nepřípustně provedené exekuce.

3) Dále je třeba zásadně urychlit soudní řízení o vyloučení věci z exekuce, což je naprosto nezbytné nejen z důvodu účinnější ochrany práv třetích osob, jejichž vlastnické právo k dotyčným věcem je po nepřiměřeně dlouhou dobu omezeno, ale též proto, že se kvůli sporu o vyloučení věcí z exekuce pochopitelně značně protahuje i samo exekuční řízení.

4) V neposlední řadě by bylo žádoucí, aby právní předpisy výslovně stanovily, že exekutor není oprávněn sepsat takové věci, u nichž je již v době provádění soupisu mimo důvodnou pochybnost, že patří někomu jinému než povinnému. Zároveň by platilo, že pokud třetí osoba na základě totožných dokladů, které předtím bezúspěšně předložila oprávněnému či exekutorovi a z nichž jasně vyplývalo, že je vlastníkem zabavovaných věcí, posléze dosáhne vyloučení těchto věcí z exekuce rozhodnutím soudu, má tato osoba nárok na náhradu veškeré takto vzniklé škody vůči exekutorovi, resp. oprávněnému.

 

Matěj Šuster, napsáno pro finanční server Peníze.cz

13. 7. 2006

1] Text tohoto právního předpisu je dostupný zde: http://www.exekutorskakomora.cz/archiv/predpisy_exekucni/418-2001.doc

[2] Text tohoto právního předpisu je dostupný zde: http://www.exekutorskakomora.cz/archiv/predpisy_exekucni/37-1992.doc

[3] Viz. Otevřený dopis Exekutorské komory ČR ze dne 15.4.2003 (jde o reakci na reportáž, jež odvysílala TV Nova v rámci pořadu "Občanské judo" v dubnu 2003), http://epravo.ihned.cz/tisk.php3?typ=clanky&recid=21601

[4] http://www.justice.gov.sk/kop/scp/obex/EP_233_95.htm

[5] Srov.  ust. §171 odst. 2 písm a) trestního zákona: „Kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že a) zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká… bude potrestán odnětím svobody až na pět let nebo peněžitým trestem.“