Mnoho lidí je překvapeno, když zjistí, jak draho je přijde exekuce. Několik nezaplacených stokorun se rázem změní na pěkných pár tisícovek o nepříjemnostech kolem ani nemluvě. Výše nákladů sice vychází z vymáhané částky, ale existují dolní hranice, pod které se nejde, byť by šlo o pouhou korunu.

Například 500 Kč, pro které nás ženou k soudu, se v důsledku soudních poplatků a nákladů právního zastoupení promění na minimálně 6 812 Kč. Nezaplatíme-li následně ve lhůtě stanovené soudem, čekají nás další náklady. V případě postupu přes exekutora můžeme počítat s tím, že po nás bude požadovat dalších 3 570 Kč odměny exekutora a 4 165 Kč paušální náhrady nákladů. Nezaplacených 500 Kč nás tak bude ve výsledku stát přinejmenším 14 547 Kč. (Ve skutečnosti půjde o částku ještě vyšší. Pro zjednodušení jsme totiž nebrali v úvahu úroky z prodlení, náklady jdoucí nad stanovené paušální částky, ani jiné okolnosti, které nás mohou přijít i na dalších pár tisíc.)

Mohlo by se zdát, že v okamžiku, kdy nám přijde dopis od exekutora, je již vše ztraceno. Ve skutečnosti nám zákon dává ještě šanci, jak alespoň něco ušetřit. Exekutor má totiž povinnost upustit od provedení exekuce, pokud dlužník dobrovolně zaplatí vymáhanou částku včetně nákladů exekuce. Dobrovolné zaplacení znamená, že dlužník zaplatí dříve, než ho exekutor k zaplacení vyzve, či v přiměřené lhůtě, kterou mu exekutor k zaplacení stanoví. V případě upuštění od exekuce se odměna exekutora snižuje na polovinu, takže např. místo 3 570 Kč zaplatíme „jen“ 1 785 Kč. Exekuce je sice stále velmi drahá věc, ale dá se takto ušetřit alespoň něco. (Výše uvedená „sleva“ vychází z předpokladu, že jde o peněžité plnění. U nepeněžitých plnění se odměna exekutora snižuje dokonce o 70 %)

Donedávna byl s tímto postupem jeden problém. Nárok na „slevu“ totiž vznikne až poté, kdy je exekutorovi zaplaceno vymáhané plnění včetně plné výše nákladů exekuce. Jinak řečeno nám zaplacením plné výše nákladů vznikne právo na to, abychom platili náklady nižší. V praxi by nám tak nezbylo než zaplatit exekutorovi, počkat až upustí od exekuce a následně po něm požadovat vrácení odpovídající „slevy“. Zaplacením plné výše nákladů se totiž exekutorem stanovená výše nákladů dostává do rozporu s právem a lze ji napadnout tzv. námitkami. Takovýto postup je očividně absurdní.

Ústavní soud k tomuto dodal „…náleží exekutorovi odměna ve výši 50%, avšak jen tehdy, pokud exekutor upustil od provedení exekuce, přičemž exekuční řád mu umožňuje tak učinit pouze v případě, že byly uhrazeny i náklady exekuce, do nichž patří též odměna exekutora. Z toho vyplývá, že pokud povinný neuhradí odměnu exekutora v plné výši, podle doslovného znění zákona nelze upustit od exekuce, byť vymáhaná pohledávka byla uhrazena, a proto má exekutor právo na odměnu v plné výši (jde o pohyb v kruhu). Uvedenou konstrukci považuje Ústavní soud za rozpornou s čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny je v rozporu s principy právního státu…“ viz. ÚS 8/06 [Nález, 94/2007 Sb.]

Ústavní soud následně přistoupil k tomu, že zrušil část exekutorského tarifu, která výslovně uváděla, že má být základem pro určení odměny veškeré plnění, které dlužník učiní poté, co soud nařídí exekuci. Ve výsledku je v současnosti východiskem pro určení odměny vymožené plnění, aniž by bylo výslovně stanoveno, co se vymoženým plněním rozumí. Ústavní soud tak vrátit stav právní úpravy do doby, kdy bylo sporné, z jaké částky má být odměna exekutora počítána. Ústavní soud předpokládá, že soudy budou pojem „vymožená částka“ vykládat tak, aby odměna exekutora odpovídala pracnosti vedení exekuce.

Je otázkou, jak se soudy s tímto úkolem vypořádají. Lze předpokládat, že soudy budou pro účely upuštění od exekuce považovat za dostačují zaplacení nákladů snížených o padesát, respektive sedmdesát procent odměny exekutora, nicméně jednoznačné a výslovné řešení přinese zřejmě až připravovaná nová právní úprava odměňování exekutorů.