Vztahy mezi manžely patří mezi zásadní sociálně-právní problémy. Právní úpravu nalezneme v §18 až §21 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Jejich obsahem je obligátní výčet manželských povinností.

Především platí, že jak žena, tak muž mají v manželství stejná práva a povinnosti. Neexistuje žádný právní podklad pro jakýkoliv vztah nadřízenosti či podřízenosti jednoho k druhému. Onu „stejnost“ práv a povinností (hlavně majetkových) však nelze vykládat absolutně. Práva a povinnosti totiž nemají jednotnou povahu. Rozlišují se podle toho, zda mají charakter spíše osobní nebo majetkový.

Mezi osobní povinnosti patří povinnosti žít spolu (přičemž společným žitím manželů se myslí i společné soužití citové), být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně vychovávat děti a celkově vytvářet zdravé rodinné prostředí. Jde o povinnosti plynoucí ze samotné etiky lidského chování a byť jsou zakotveny v zákoně, nelze jejich plnění vynutit. Z povahy věci jsou nekontrolovatelné. Jejich nedodržení nabývá na významu teprve tehdy, kdy jsou důvodem vzniku konfliktu mezi manžely a iniciování soudního řízení o rozvod jedním z nich.Pokud návrh na rozvod podá ten z manželů, který se porušením manželských povinností na rozvratu sám podílel převážnou měrou a druhý manžel s rozvodem nesouhlasí, pak soud tomuto návrhu nevyhoví, pokud by rozvodem „nevinnému“ manželovi byla způsobena závažná újma (bere se ohled na věk, zdravotní stav, sociální poměry-finanční, bytové apod.). Pro představu by se to týkalo manželství starších osob, v němž manželé strávili většinu svého života a mají morální právo očekávat podporu a ochranu pro dobu svého stáří. Jestliže však manželé spolu nežijí (neznamená to nutně, aby bydlel každý zvlášť) po dobu delší než tři roky, soud manželství rozvede.

Porušení manželských povinností se může dále odrazit na rozsahu vyživovací povinnosti rozvedených manželů, neboť toho z rozvedených manželů, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a jemuž zároveň byla rozvodem způsobena závažná újma, lze chránit tak, že mu bude -nejdéle však po dobu tří let-od rozvodu manželství přiznáno výživné v té výši, která odpovídá vyživovací povinnosti mezi manžely.

Ve věcech majetkových jsou oba manželé povinni uspokojovat potřeby rodiny podle svých schopností, možností a majetkových poměrů (tyto ukazatele jsou směrodatné pro kvalitativní a kvantitativní rámec majetkových povinností). Zákon dokonce přímo stanoví, že poskytování peněžních a jiných prostředků na náklady společné domácnosti může být zcela nebo zčásti vyváženo osobní péčí o společnou domácnost a děti, čímž se má za to, že právě tím manžel plní svou povinnost uspokojování potřeb rodiny, zatímco o druhém manželovi se předpokládá, že jeho přínos bude spočívat v poskytování peněžních a jiných prostředků na náklady společné domácnosti.

Podílení se na rodinném rozpočtu matematicky (zlomkově nebo procentuálně) stanoveno není a ani nemůže být. Pouze platí, že nesmí vzniknout jasný nepoměr. Například morálně odsouzeníhodný a též i protizákonný by byl případ velmi zámožného manžela, který by nechával potřebné členy své rodiny žít na hranici chudoby.

Na prvním místě se předpokládá, že se manželé na financování rodiny shodnout, až pak se na „pomoc do hry“ volá nezávislý soud. Neplní-li tedy manžel svou povinnost hradit náklady společné domácnosti dobrovolně, nezbude druhému z manželů, než aby se obrátil na soud.

Podobně se lze obrátit s návrhem k soudu tehdy, nedohodnou-li se manželé na podstatných záležitostech rodiny. V souvislosti s tím vyvstává otázka: „Co lze považovat za podstatné záležitosti rodiny?“ Tak například: patří mezi ně otázka, kam do práce by měl manžel nastoupit? V zásadě je vyloučeno, aby soud zasahoval do svobodného rozhodnutí manžela o jeho pracovním uplatnění. Shodně se lze ptát i v mnoha dalších případech, které se dotýkají společného žití rodiny. Jednoznačná odpověď však neexistuje. V konkrétním případě bude vždy záležet na dohodě nebo na rozhodnutí soudu.

Závěrem lze shrnout, že sňatkem mezi mužem a ženou se zakládá manželství nejen jako životní společenství, ale i jako právní vztah.

Mgr. Irena Tesařová 5. 3. 2004