Někteří lidé se domnívají, že dokáží vyřešit problém prostě tím, že dopisy nepřebírají. Nemusí jít nutně o dopis od soudu, ale často stačí pouze to, že je odesílatelem pronajímatel či věřitel, s kterým se právě nemají chuť bavit.

U „úředních“ dopisů, jako je soudní obsílka, je v právních předpisech poměrně podrobně rozepsáno co a jak. Například, rozsudek o výživném se při nezastižení adresáta uloží na poště a po 10 dnech se má za doručený. Naopak platební příkaz se musí doručit bezpodmínečně do vlastních rukou. V případech, kdy se to nepodaří, soudci nezbude než nařídit jednání ve věci a adresáta předvolat. Adresáti, kteří se i pak doručování usilovně vyhýbají, se vystavují riziku, že soudní řízení proběhne bez nich.

U „obyčejných“ dopisů, které si vzájemně zasílají lidé či právnické osoby (např. obchodní společnosti) nejsou již pravidla pro doručení tak podrobně upravena. Zákon se často omezí pouze na to, že je dopis nutné doručit, případně doručit do vlastních rukou, ale výslovně neřeší, co je to vlastně ono „doručení“.

Vezměme si situaci, kdy pronajímatel chce nájemníkovi bytu doručit výpověď. Pronajímatel má několik možností. Například může s několika svědky zajít k nájemníkovi. Ten mu však vůbec neotevře. Pronajímatel nechá svědky přečíst výpověď. Jednu kopii vhodí do poštovní schránky nájemníka, druhou kopii podepsanou svědky si uschová. Kdy bylo doručeno? Okamžikem, kdy pronajímatel vhodil dopis do schránky! Není důležité, že si nájemce schránku vybere třeba až za tři dny.

Nejvyšší soud k tomuto poznamenává: „…jednostranný písemný projev vůle je účinný vůči adresátovi okamžikem resp. dnem, kdy se ocitne v jeho dispoziční sféře a adresát má možnost se s jeho obsahem seznámit; není tedy rozhodující, že o obsahu právního úkonu adresát v tento den dosud neví…“ (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 28 Cdo 72/2004)

A jak by tomu bylo v případě, pokud by pronajímatel poslal dopis poštou (samozřejmě doporučeně)? Řekněme, že se ani poštovní doručovatelce nepodařilo na adrese nájemce nikoho zastihnout. Doručovatelka proto vhodí do poštovní schránky výzvu k vyzvednutí zásilky a… tímto je doručeno! Ani zde se nebude zkoumat, kdy si nájemce ze schránky vyzvedne výzvu a zda si zajde dopis vyzvednout na poštu. Důležité je, že si dopis vyzvednout mohl.

Nejvyšší soud k tomu dodává, že adresát měl možnost seznámit se s obsahem zásilky doručením dopisu „…do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení o uložení takové zásilky do poštovní schránky...“ (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.5.2005 sp. zn. 26 Cdo 1469/2004).

U „obyčejného“ doručování sice v zákoně nenajdeme nic o tom, že by se po 10 dnech považovala zásilka za doručenou, ale ve skutečnosti je praxe soudů ještě mnohem přísnější, takže nepřebírání pošty se i v těchto případech může šeredně nevyplatit!